Den desátý - cesta do Hradů

Běželi dobře, dokonce výborně, docela dlouhou trasu okolo Dračice až na Tokániště, kde Fabián zuřivě sprintoval, protože jse, včera prohodil něco o tom, že to bude běh na Tokaniště, na což jsem zapomněl.Moje chyba. Cesta potom vedla  na rozcestí  u Rapšachu a domů do tábora.( Mají velké Felčarovo plus, neboť se mnou běželi, i když  byli varováni Milanem, že se cvoky se po lesích zásadně neběhá). Pak se jdeme koupat do Dračice a potom vstává celý tábor, takže jdeme ještě na rozcvičku - docela aktivní ráno. K snídani jsou rohlíky se sýrem a děláme ji my, protože Karel s Maruškou jeli na promoci syna Petra. Karel volal brzy ráno a snažil se dát dobré rady pro naše pokusy s vařením, ale zbytečně. Zvládli jsme to sami. Ale stejně je to od něj hezké. Po snídani je hlavním zaměstnáním příprava oběda. Kdo má ruce, ten škrábe brambory, protože k obědu je bramboračka a sekaná s bramborem. Zima a déšť nás zřejmě definitivně opustily (doufáme) a nastalo období hrozného vedra. Franta řídí opravu těch kol,  která vypadají, že nepřežijí naši cestu (tedy i kola mého, Terezky Buzkové, Jitky atd. Jitčino kolo bouchlo na slunci po obědě a po opravě bouchla nová duše hned znovu) a já se snažím o totéž u tělesných schránek táborníků (tady naštěstí nebouchl nikdo). Po obědě balíme věci do spacáků a poveze nám je Tyši autem. Uklízíme tábořiště a asi v jednu vyrážíme na naši (zadní Suchdolskou) pískárnu. Tam se koupeme asi dvě hodiny , což je v tomto vedru skvělé a pak jedeme na Nové Hrady. Cesta se zdá být díky tomuto koupání výrazně kratší, ale také hodně kopcovitá. Jedeme po trase  Suchdol, Biňov, Nakolice , hraniční přechod Phyreburg,Hraniční kámen ( a zpátky přes Nové Hrady , Nakolice, Nová Ves,Krabonoš, Halámky, Rapšach). Hned za Suchdolem nastává první drama. U silnice stojí Plípoš, drží Anetě u nosu helmu a vypadá to, jakoby do ní chytal krev.  Brzdím a opravdu - chytá!!!  Aneta trvala na své epistaxi (to se vytahuju, že vím, jak se řekne krvácení z nosu latinsky) docela dlouho a také docela slušnou louži krve vycedila, ale nakonec se její organismus umoudřil a dohnali jsme hlavní peloton tak rychle, že už z ní nevypadla ani krvinka. Při další zastávce na louce nám spílá jakási paní, pro kterou jsou děti příliš hlučné, kola moc blízko u jejího auta a navíc prý jsme přespolní, tedy tůůůůůristi. Tak jsme jeli radši dál a nakonec jsme dojeli až na místo, kterému se říká Hraniční kámen, kde jsme spali už loni. Jsme zmoření vedrem, zaprášení a zpocení, takže nejdříve jsem skočil do vody rybníka,  u kterého táboříme - na průzkum - a po mírném vychladnutí se  vykoupali všichni  táborníci.  Nádherně teplá voda, pár metrů od nás Rakousko a farmář na traktoru - jen ta spousta komárů vadila. Přijel Tyši s věcmi, chystáme se na noc.  Spíme na cestě  pod velikou skálou, kam se lézt sice dá, ale děti tam raději nesmí. Máme obavy z bouře a poranění bleskem, proto máme připraveny veliké plachty pro případný náš bivak. Opékáme buřty na ohni, koupeme  se  a trochu se i bojíme rakouských či našich pohraničníků - hranice vede opravdu jen pár metrů od nás. Likvidujeme oheň a po setmění chodí táborníci po jednom do lesa na stezku odvahy. Prošli ji všichni a v porovnání  s jinými lety byli výrazně nebojácnější. Fabiána poněkud vyděsilo, jak jsem na něj , jako na jediného, zachrochtal v temném lese asi ze 2 decimetrů, což bylo zcela pochopitelné a ode mne hanebné a stydím se a kdyby to nebyl kamarád, tak bych tak neučinil. HOWGH. Pak  jdeme spát, ale ještě dlouho si povídáme ze spacáků. Nad obzorem v dálce se míhá spousta blesků jako polární záře,ale naštěstí nás všechny bouřky minuly.