Den druhý - Prší a prší ...
A prší a prší... Ráno počasí vypadá docela slibně. Hned při budíčku jsme přišli o proslulý vytříbený hlas Milana, neb řval tak mocně, že je potichu, až se mu hlasivky uzlíky pokrývaly. Rozcvičku jsme vzhledem ke zrádné kluzkosti mokrých schodů udělali na louce u skautů.
6.7. Pondělí
Dopoledne jsme pracovali na zvelebení tábora. Bylo třeba udělat fotbalové brány, nástěnku a výhružné nápisy, odrazující turisty od pokusů o průjezd středem tábora (Výhrůžky smrtí či sežráním byly tím nejmírnějším nápisem!). Dále bylo třeba znovu postavit basketbalový koš a vykopat a pořádně ukotvit nové kůly na volejbal. Obě tyto práce účinně a obětavě vedl Honza Vendiš/Vaniš. Až příliš obětavě, neboť obětoval svůj luzný a zdravý vzhled při pokusu o sjezd klouzavých schodů s kolečkem plným kamenů na upevnění kůlů. Celkem předvídatelně sebou praštil po ústech do kolečka. Felčar mu potom mašličkoval a zelenil dvě nevelké, ale ošklivé rány na dolním rtu a bradě a tiše se děsil toho, co se mu mohlo při tomhle pádu ještě stát. Zalátaný Honza vypadal lépe, ale nemohl otevřít ústa, takže musel jíst jen velice plochá jídla, jako např.kolečka Gothaje anebo srkat polévku, čímž přišel o výbornou vepřovou s knedlíky a zelím. Podobal se chvílemi mihuli říční svými kruhoústy, ale brzy zarostl. Nejhorší na celém ošetření prý bylo oholení nasucho Anetiným holítkem.
Pokoušíme se zapálit oheň třením dřev a zjistili jsme, že pralidé to měli dost těžké. Sice se podařilo vytvořit příslušný aparát a velkým úsilím svalnatějších táborníků jej přimět k dýmu ( u Lály dokonce k oblakům kouře) , ale oheň nevznikl. Asi to bylo opravdu špatným troudem.
Začala se objevovat první klíšťata (vyssáváni byli Martin Rokyta a Domča Tavernová). Po obědě začala snaha o rozdělání ohně třením dřev nebo křesáním. Honza Navrátil se během jedné hodiny hned dvakrát docela hluboko řízl nožem do skoro stejného místa na ukazováku a statečně a tiše krvácel, což svědčí o velké vytrvalosti, odvaze a nešikovmosti. Brzy ale začal veliký liják, při kterém voda na tábořišti stála po kotníky a hladina Dračice se výhružně zvedla. Seděli jsme na klubovně a hráli Elektřinu a Palermo a po svačině Aktivity (mělo se uhádnout slovo HAD a na nápovědu "Je to něco, čeho se holky většinou bojí!" zařval Fanda Slavík "Sex!!!" ). Po dešti byla vyhlášena soutěž o nejrychlejší rozdělání ohně , ale bylo potřeba zmírnit podmínky, a proto oddíly dostaly po 3 sirkách. Nejlépe si vedla dvojka a to při rozdělávání, udržování i přenášení ohně. Přijel spřátelený pračlověk Vláďa Prokýšek se svou praženou Miluškou a Lálova maminka poslala Milanovi velkou škatuli kremrolí a skvělé rolády a my jsme mu ji sežrali, tedy on nám ji přenechal, což by, myslím, ani Pramirek Pradušín z Rychlých Prašípů neudělal!! Také poslala spoustu výborných třešní, což proběhlo bez následků. Po setmění, za svitu úplňku, šly oddíly se svými ohni k prajeskyni za pračlověkem, který je již netrpělivě očekával, obklopen smečkou krvelačných komárů. Po radostných pozdravech (nosotření) si rád vzal ohně a za odměnu dal oddílům trilobity (odd. I a III po 3 a odd. II dostal 1 trilobita). Řekl, že se jmenuje Unmlaskas a slíbil, brzy přijde na návštěvu do tábora. Po návratu vyloudili hladoví členové tlupy ( což byla skoro polovina)další potravu a pak jdeme spát. Vedoucí si nostalgicky prohlížejí staré fotografie a další trofeje z let dávno minulých. Hlídky u ohně měli Fabián a pak Rokytové, Matyáše s Vojtou se již Tyšimu probudit nepodařilo, ale opravdu chtěli jít hlídat, jen ty síly nějak došly.